Úvaha

A co ty ?

Někdy jsem vážný, jako smrt a někdy poletuji mezi legracemi. Neptej se mne proč, nebo toho nechám a budete mít ze mne obyčejného tatíka.

Je to něco, jako když čteš dobrou knížku. Občas se směješ, občas polykáš slzy, ale pořád čteš dál a dál a najednou konec. Úleva. Ani se na to netěším, ani se nebojím konců. Snažím se žít tak, jak se mají číst dobré knížky. Musí se ovšem najít dobrá kniha a vhodný čtenář.

Vlastně ani nemám nepřátele. Jsou to spíše nevycválaní hejsci, kterým lezu na nervy, nebo namě nemají a to je štve. S tím asi nehnu. Vlastně mám jednoho nepřítele, ale tím je čas. Beru to, jako rytíř. Je to čestný boj. On má spoustu předností, které já nemám. Není nikdy vidět, ale je všude. Je nelítostný, ale spravedlivý. Nebojím se ho. Alespoň zatím ne. Občas vítězí on, někdy je to 1:1. Nedá se nad ní vyhrát. Ani pan Albert to nedokázal. Já jsem skromější. Stačí mi, když s ní držím krok, tedy přesněji když stíhám to, co bych chtěl.

Na čase je sympatické to, že se nevrací k tomu, co bylo. To jenom my se musíme stále ohlížet, abychom se poučili. A přitom víme, že jsou nepoučitelní. Jsme prostě špatní pacienti. Učíme se být lepšími celý život. Nikdo nám v tom nemůže pomoci více, než my sami. Je to prostě taková celoživotní univerzita. Ta nejtežší zkouška je na konci. Všechno mezi tím jsou pouze zápočty.

Nevím, jak uspěji, ale chtěl bych být v té lepší polovině.

A co ty ?