Vázaný verš

U nás, pod lesem, na stráni
je Vidín - malá víska.
Domky jsou jako na dlani
a okénka jsou nízká.
Chodil už dávno do školy,
ona byla malá.
Šla s ním, až tam, kde jsou topoly,
tolik se o něj bála.
I když byla maličká,
ráda si tam hrála,
někdo jí schoval pod víčka
tmu, které se bála.
On pohladil ji po vlasech,
utřel špinavé slzy...
...ať zatím vidí po hlasech,
že vrátí se brzy.
Když ušel mílí asi sto,
kapradím se brodil,
tak došel jednou na místo,
kam vítr pro sny chodil.
Ulehl tiše do mechu,
hlavu na něj složil.
Tři životy spal bez dechu,
ve čtvrtém snu však ožil.
Před ním stál palác skleněný
zdobený sluncem ryzím.
Šel k němu jako zmámený
pak řekl hlasem cizím:
"Otevři se mi, bráno.
Tvůj pán se domů vrátil!
Mám právo, které má ráno!"
a pak se v záři ztratil.
Když znovu oči otevřel,
ucítil teplo v dlani.
Stříbrnou hvězdu na ní měl
a krůpěj rosy na ní.
Když pak se dotkl bezděky
větvičky nalomené,
zjistil, že jeho doteky
hojí vše poraněné.
V tom v dáli slyší troubení.
Dusot lovčích koní
a prchající jeleni,
štěkot psů, co je honí.
V mlází se mihly parohy,
pak zasvištěla střela.
Smrt zatroubila na rohy
a pád velkého těla.
Poklekl nad ním do vřesu,
na ránu ruku vložil.
S obavou a v úděsu
král lesa znovu ožil.
Díval se dlouho do dlaně,
kde stříbro život věnčí.
Zjistil, že možná pro laně
se stala hvězda menší.
Pak vyšel z lesa snů a čar
cestami klikatými.
Nesl si domů vzácný dar,
dělil se o něj s pocestnými.
Až jednou jenom jiskřička
zbyla na jeho dlani.
Doma ho čeká sestřička
a čeká také na ni.
Tak od té doby nemohl
nikomu ruku podat.
Ty prosby, aby pomohl,
začaly v srdci bodat.
Pak jednou poznal rozcestí
i stráň a také domek!
Na zahrádce (od štěstí)
ve sněhu vykvetl stromek.
Myslím, že byla neděle
a štědrý večer k tomu.
On pohladil ji po čele
a pak šli k tomu stromu.
Dívali se a dívali
a já se dívám dodnes,
co děti pod ním rozbalí,
co čas nám dávno odnes.

Právě vyšla sbírka mých veršů Básně II, rovněž jako e-kniha. Zde je malá ukázka:

Boženka a Bořivoj (listopad 2021)

Za horou vysokou, za černými lesy,
žila kdesi
líbezná dívenka -
pradlenka.

V chaloupce žila,
vypadala jak víla.
Překrásnou měla tvář,
vycházela z ní zář.

Když prádlo máchala
na pocestné mávala,
jel kolem jezdců voj,
v jejich čele Bořivoj.

Jak Boženku uviděl,
sestoupil z koně a k dívce takto děl:
"Jsi tak krásná, panno,
mé srdce je rozerváno.

Chtěl bych tě za svou paní mít
a s tebou navždy žít"
Jak to Boženka uslyšela,
trošičku se zastyděla.

Přestala prádlo máchat,
ve vodě se ráchat.
Pohlédla na Bořivoje,
utřela si ruce svoje.

Potom si tiše klekla
a Bořivoji řekla:
"Jestli mě opravdu budeš chtít,
musíš mi tři přání vyplnit"

"Přej si má paní,
splním ti každé přání"
"Dobrá, to první asi je
pro toho, kdo mě miluje.

Sokola jasného mi přines,
aby mé prádlo unes.
Doletěl by s ním až do nebes,
to bych si přála ještě dnes."

"Již letím moje milá,
přání, které jsi vyslovila
snadno ti splním ještě dnes.
Sokola máš mít od nebes."

A tak se spolu rozloučili,
Bořivoj jede k svému cíli.
Do zámku se svou družinou,
v hlavě myšlenku jedinou.

"Sokolníku, ty všechno víš.
Sokola teď mi ulovíš.
Aby byl silný jako lev,
aby měl bujnou krev."

Sokolník si ten příkaz vzal,
do srdce si ho rázem dal.
Nachystal si rukavici,
navlékl ji na pravici.

Protože vždy poslušný byl,
sokola pro něj ulovil.
"Tady vám ho, pane, nesu.
Musel jsem pro něj k lesu.

Je silný a zdravý jako vy,
křídla vám více napoví."
Jak pán sokola spatřil,
se sokolníkem se sbratřil.

"Děkuji ti, ty můj mistře.
K milé spěchám bystře."
Jakmile tohle dořekl,
nové šaty si oblekl.

To aby milá viděla,
že pobláznil se do ní docela.
Přijel za láskou k řece
a se sokolem vece:

"Boženko, zde máš sokola.
Ten, kdo ho jménem zavolá,
bude mít nad ním velkou moc
a přivolá ho na pomoc.

Splnil jsem tvé první přání.
Jaké je druhé, moje paní?"
"Druhé přání je, můj pane,
chtěla bych vědět, co se stane,

když časně ráno procitám,
jak ve snu se vždy ocitám.
Chci vidět onen sen,
i když je bílý den."

"To není snadné, ale musím
najít lék zkusím.
Navštívím naši kouzelnici,
snad bude vědět, co chci říci."

Bydlí tam v lese pod sosnami,
lidé k ní chodí radši sami.
Chatrč má bídnou, roztrhanou,
uvnitř je díra každou stranou.

Pověst má bídnou, je však milá,
prostě se tak už narodila.
Na rameni jí kocour sedí,
pod kotlík do plamenů hledí.

Bořivoj se za ní vypravil
a prostou řeč si připravil:
"Na sny bych lektvar potřeboval,
abych si je vždy pamatoval.

Aby, když začne nový den,
neuletěl mi ten můj sen."
"To bude drahé, panáčku,
neudělám to ze sáčku.

Potřebuji k tomu byliny,
které se rodí z hlubiny."
"Žádej si za to vše, co chceš,
ode mne to hned dostaneš."

"Tak dobrá tedy, uvidíme,
s jakou si dneska poradíme."
Začala míchat koření,
muší krev, česnek, lupení.

V kotlíku to jen bublalo,
pokličku to zvedalo.
Hotovo bylo po půlnoci,
kdy přicházejí čáry k moci.

Pak ještě pár klikyháků,
protřepat křídly ptáků.
Nalila to do flakonku,
když slunce bylo na sklonku.

"Tady máš lék, můj pane.
Vyzkoušej si, co se stane,
když dáš pět kapek do vínka,
bude se vracet vzpomínka."

"Děkuji ti, má kouzelnice,
tady máš zasloužené mince.
Vyzkouším to hned na sobě,
až potom na té osobě."

Jak řekl, tak i udělal,
do pití pět kapek dal.
Světe div se, opravdu
dal kouzelnici za pravdu.

K Božence potom spěchal,
koníka tehdy doma nechal.
"Tady máš elixír zázračný,
je jak křišťál průzračný.

Řekni, jaké je tvoje třetí přání?
Rád ti ho splním moje paní.
Stačí ho jenom vyslovit
a do zítra ho budeš mít."

"Chtěla bych něco pro tatínka.
Opustila ho má maminka.
Zemřela, když jsem byla malá.
Byla veselá, ráda se smála.

Pokud se jednou vdám,
taťka zůstane sám.
Rozhostí se mu smutek v duši,
pro mne mu totiž srdce buší.

Někoho pro něho hledám,
aby nezůstal v tom domě sám.
Kdybys mohl něco najít,
jeho stezky by mohly zajít."

"Není to tedy vůbec snadné.
Do zítra se to těžko zvládne.
Budu se muset po někom podívat,
kdo by ho měl vskutku rád."

Tak se Bořivoj vrátil zpět,
s sebou si vzal lásky květ.
Pak ale dostal skvělou myšlenku
- najde mu paní nebo milenku.

Kde ale má teď hledat,
přitom se zlákat nedat?
Zašel proto do kuchyně,
kde dělala jeho tchýně.

On byl totiž rozvedený,
asi stokrát podvedený.
Teprve novou lásku našel,
když k potoku zašel.

To by byla partie pro něj.
Brát a přitom nebýt zloděj.
"Za zeptání nic nedám,
vždyť přeci jenom hledám.

Maminko, co byste tomu řekla,
kdybyste pro dědu vařila a pekla?
Občas byste ho i navštívila,
vždyť dovedete být milá."

"Můžeme to tedy zkusit,
pokud se nebudem dusit,
zkusím mu uvařit,
teplé jídlo bude mít."

"Děkuji vám, maminko,
měl jsem už strach malinko,
že nikoho neseženu,
nikoho a natož ženu.

Boženko, tak co ty na to?
Maminka je naše zlato.
Táta bude jistě spokojen,
je nejlepší ze všech žen."

"Tak to teda zkusíme.
Pokusit se musíme.
To bylo mé třetí přání,
nyní už jsem na vdávání."

Tak Bořivoj a Boženka společně
našli si cestu konečně.
Jejich srdce splynula zcela,
v polibcích pak oněměla.

Svatba byla veliká a slavná,
překonala veškerá díla dávná.
Přišly děti, vnoučata,
roztomilá koťata.

Tímhle končí vyprávění,
to, co bylo, už není.